Víťa Schrek: Nechci být ředitelem továrny na sny

Asi před deseti lety jsem přátelům - polenským ochotníkům - kývl na titulní roli v pár představeních nadčasové hry "Obchodník s deštěm". Je o člověku, který důvěřivým farmářům namluvil, že přivolá déšť pouhým bubnováním. Vzpomněl jsem si na to při pročítání předvolebních nabídek "konkurence", kde voda také dominuje. Dalším evergreenem je kůrovec a pak dostupná lékařská péče. Slibují ji všichni, včetně zasloužilých lékařských kapacit - ale kupodivu jsem nikde nenašel, JAK to udělají. Všude jen "víme o tom, zajistíme, vyřešíme". I my takový bod máme v programu, a i když nejsem lékař, asi bych měl vysvětlit, jestli je to taky jen obecná proklamace, nebo na to snad chceme jít nějak jinak...

Hned na začátku vás musím trochu zklamat - i kdybych byl hejtmanem všech hejtmanů, zubaře vám k Vánocům fakt nedám a ani do Záhumenkova s padesáti obyvateli nepřibubnuju primáře Sovu jako obvoďáka. Není to jen problém Vysočiny. Praktici, pediatři a zubaři prostě nejsou, a dokud se tyto obory nestanou pro mediky "existenčně" zajímavé, tak ani nebudou. Kraj v tom moc dělat nemůže - nemá žádnou lékařskou fakultu, ani přímý vliv na vysoké školství. Cestou, jak lékaře do regionu a jeho menších sídel dostat, je asi jen nebát se vyjednávat s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a podporovat materiální motivaci - bydlení se zařízenou ordinací. Ve hře je samozřejmě i náš dlouhodobý cíl - udělat z Vysočiny tak dobé místo pro život, aby se všichni předháněli, kdo tady bude žít a pracovat.

Celý problém je ale mnohem složitější. Bráno přísně statisticky, tak lékařů není zase nějaký drastický nedostatek - ale potíž je s jejich rozmístěním. Venkovský obvod zjevně není tak lukrativní, jako soukromá specializovaná praxe ve městě a naštěstí už nežijeme v době, kdy se pracovní umístění rozdělovalo příkazem. Ve městech bude logicky vždy mnohem větší koncentrace lékařů. Nesnažme se tedy mermomocí dostat horu k Mohamedovi, ale pomožme raději Mohamedovi k hoře. Tím mám na mysli především vybudování funkční veřejné dopravy, která bude schopna potřeby obcí a jejích obyvatel dobře reflektovat. Algoritmus musí být postaven reálně, na ordinačních hodinách, školní výuce, běžných pracovních směnách, bohoslužbách a dalších dobře předvídatelných situacích a nikoli na uvážení úředníka, který hledá od stolu kompromis "dopravního pokrytí". Třeba by stála za úvahu i podpora jisté soběstačnosti obcí v podobě nákupu malých mikrobusů, aby si mohly zajišťovat část dopravy svépomocí, stejně jako dnes třeba ve městech fungují podporovaná "Taxi pro seniory".

Dostupnost lékařské péče má ale i jiné rozměry. Část seniorů, kteří musí na vyšetření a kontroly častěji, než by chtěli, má auto a doprava a nedostupnost lékaře v místě je třeba až tak netíží. Co je tížit může, je třeba...parkování. V Jihlavě se za ně v nemocnici platí. První půlhodina je sice na dvou menších parkovištích zdarma (na ostatních ani to ne), ale každý z nás ví, že za půl hodiny se žádné - ani plánované - vyšetření prostě stihnout nedá. Reálně tak každá návštěva vyjde minimálně na třicet korun, ve většině případů se pod padesátikorunu nedostanete. Řada lidí, a především seniorů jezdí na vyšetření či kontroly klidně jednou týdně a parkování je pak pro ně docela významnou položkou. Hlavně, že jsme před pár lety s velkou slávou zrušili třicetikorunový poplatek za návštěvu u lékaře - ale že dnes vytáhneme dvakrát tolik, ještě než do nemocnice vůbec vejdeme, to vidět nechceme. Stejně to funguje i v některých dalších krajských nemocnicích. Výjimkou je ale třeba Havlíčkův Brod, kde je parkování zdarma celé dvě hodiny. Proč by to tak nemohlo být i v Jihlavě? Tak třeba zrovna tohle by šlo zařídit i bez velkého bubnování.

Jdeme dál. Zdravotní péče nemá být jen dostupná, ale musí být i kvalitní. K tomu je třeba kvalitní a odborně zdatný personál - ono pověstné "rodinné stříbro", o které bychom měli pečovat a vážit si ho. Ale děláme to? Klidně zůstaňme na parkovišti. Mnoho zdravotníků je přespolních, dojíždí třeba i 40 km, nemají ranní a víkendové spoje. Často se protáhne předávání služby, navíc je dnes cestování veřejnou dopravou zvláště pro zdravotníky rizikové a proto je jich velká část odkázaná na auto. I oni ale za parkování musí platit. Pokud chce zaměstnanec jihlavské nemocnice parkovat v areálu, musí si KOUPIT roční parkovací kartu. Zní to dost absurdně, už jen s ohledem na to, že zdravotním sestrám je nabízen náborový příspěvek až 80 tisíc. Ano, někdo chce stát a kraje řídit jako firmu - ale upřímně, neznám žádného podnikatele, který chce po svých zaměstnancích peníze za to, že přijedou včas a v pořádku do práce. Naopak jim dnes někteří dokonce cesty do zaměstnání proplácejí.

Alfou a omegou ve zdravotnictví je odbornost. Zdravotníci si musí zvyšovat svoji kvalifikaci - především účastí na přednáškách a seminářích. Ty, kde přednášejí skutečné kapacity v oboru, ale bývají placené a mimo Jihlavu (tedy další náklady za cestu, nebo ubytování). Mnozí tak dávají přednost seminářům, pořádaným přímo odděleními jejich nemocnic. Ty jsou zdarma a jsou jistě vedeny kvalitně - ale už z logiky věci většinou nemohou zachytit nejnovější poznatky a trendy z oboru. Pokud si chce někdo sám zvýšit odbornost, měli bychom to přece podpořit. Proplácením účasti na prestižních seminářích - a nebo ještě lépe, kraj by takové semináře a kongresy mohl pravidelně se špičkovými (třeba i zahraničními) odborníky sám pořádat a personálu krajských nemocnic umožnit bezplatnou účast. Taková věc by nakonec jistě měla i velký přínos pro cestovní ruch a prestiž pořadatelského města. Odborně zdatný personál rovná se kvalitnější péče a ta může snížit procento pooperačních komplikací, takže je pak více času na "nové" pacienty. Všechno souvisí se vším.

To je jenom pár konkrétních příkladů věcí, které bychom dokázali hned a s minimálními náklady. V našem týmu, hlavně s MUDr. Radkem Černým, máme námětů na podobné "drobnosti" v zásobě plno. Na vše se ale díváme především z pohledu reálného pacienta a s tím, jestli je řešení opravdu v možnostech a v pravomoci kraje. A zjišťujeme, že mnohdy je - jen se nebát dělat věci nově a jinak. Místo nesplnitelných slibů začněme napřed raději řešit dlouhodobé nesmysly a nespravedlnosti.

Takže plán máme, nápady máme, chuť do toho jít máme a teď už nám chybí jenom vaše důvěra. Nezkusíme to spolu ? Na roli obchodníka s deštěm vzpomínám moc rád a "až bude někdy volněji", možná bych si ji střihnul znovu. Teď jsem se ale troufale přihlásil do konkursu na roli hejtmana. Nevím, jak dopadnu, ale jedno vím určitě - kouzelný "slibovací" buben tentokrát jako rekvizitu nechci...


Převzato z schrek.eu